rozumíte-li. Někdy na to budete s radostí vzpomínati. Ve sboru nám dva náhle onemocněli, potřebujeme sílu, která je jistá a cvičená, nebo zkouška bude již jen jediná —“
Věka ovšem zarazilo, že by měl na jevišti vystoupiti, ale ještě více to, a na to hned u Praupnera vzpomněl, že se mu pokazí radost, že nebude v divadle vedle Pauly.
Váhal, ale posléze svolil. Odepříti nebylo možná, leda se jen vymlouvati na svou nedostatečnost. Tomu se jen Praupner usmíval, nicméně aby svého chráněnce usvědčil, požádal kapelníka, aby nového choristu zkusil.
A ten hned vyňav list s úlohou Věkovou, usedl ke klavíru. Nežli však uhodil na klavesy, otevřely se dvéře a jimi vstoupil neveliký, dosti zavalitý muž, jemuž nebylo mnoho přes třicet, hustých, napudrovaných vlasů, v cop spletených. Vstoupil rychle a všecky jeho pohyby byly velmi živé a čilé. Výrazný, ušlechtilý obličej, v jehož rysech zářil duch, byl mile jasný a usmál se na Praupnera i kapelníka, dobré známé.
Když Věk vypravuje až sem dospěl, nemohla se Lotta zdržeti a zvolala:
„Mozart! To byl Mozart!“
„Ano, byl to on,“ dotvrdil Věk, „přišel navštívit Praupnera, má ho rád a váží si ho. Jak vkročil, hned jsem ho poznal, ale také jako by mne někdo bodl. Hrdlo se mně sevřelo a vyznám se, srdce mně tlouklo —“
„Haha, to jste u dam větší hrdina!“ zvolala Lotty se smějíc. „To vám srdce ještě ani nezatlouklo —“
