„A proč?“ ptaly se jedním hlasem paní Butteauová i Lotty, i Bettina, kdežto Paula upírala udivený zrak na svého učitele.
„Protože budu sám v Donu Juanu zpívati…“ Řekl to s malou radostí, nějak plačtivě. Všichni na okamžik mlčeli upírajíce tázavé pohledy na studenta, nežertuje-li. Ale jak tu stál s vážnou, opravdovou tváří, vypadaje při tom dosti komicky, nebylo žádné pochyby. A juž Lotty se dala do smíchu a zatleskala rukama. A juž také paní Butteauová, jejíž zvědavost tímto nenadálým oznámením byla velice podrážděna, usilovně žádala na mladém filosofu, aby pověděl, aby vypravoval, jak se stalo —
A Věk, rozmrzelý nad tím, že se mu radost pokazila, že se nebude obdivovati novému dílu Mozartovu po boku Paulině, vysvětloval.
Dostal pojednou vzkaz od Praupnera, aby k němu, může-li, hned přišel. I pospíchal okamžitě do bytu milého regenta chori, jenž mu přál a jenž mu také hodinu u Butteauových opatřil. Když tam přišel, zastal u něho Štrobacha, jenž byl u divadla maestro della capella.
Praupner byl potěšen, že přišel hned na zavolanou, a pravil mu: „Pane Věku, mám k vám velikou žádost, ne tak pro sebe, jako tuhle pro přítele Štrobacha. Přišel ke mně v nesnázi, nemám-li nějakého zpěváka. Potřebuje ho jako soli.“
„Ó, prosím, s největší radostí,“ vpadl Věk ředitelovi ochotně do řeči.
Ten se však usmál a pravil: „Jen nepospíchejte. Není to na kůr, nežádá vás žádný regens chori, ale maestro della capella od divadla —“
Věk se zarazil.
„Milý příteli,“ začal kapelník, „jde tu jen o jednou. Vystoupíte na jevišti, a to v díle Mozartově,
