trným účastenstvím; slova vážného, vlasteneckého professora živě ji dojímala, neboť jim rozuměla i jeho citu. Živěji však svitly její oči a bezděky slabě se usmála a prudčeji zamrkala, když mladý její učitel vypravoval, jak professor Vydra doktora Thama velmi chválil, a že ho má zajisté v lásce. Když Věk podotekl, že lituje, že mu to ještě nemohl říci, chopila se Paula rychle péra a napsala na cedulku: „Byl nemocen. Ale dnes už tu byl. Já mu to za vás oznámím.“
„A kdy zas přijde?“ ptal se Věk. „Rád bych s ním mluvil.“
Otázka ta Paulu nějak překvapila. Nebylať jí vhod. Věděla, že Tham přijde zítra, jak dnes oznámil. Ale lekala se o tu hodinku vědouc, že tou dobou nebude ani Lotky, ani Bettiny doma. Proto se zarazila nad Věkovou otázkou. Ale juž rozhodnuvši se napsala mu na papírek: „Nevím, kdy přijde, ale povím mu to.“
Mladý učitel za tu ochotu děkoval. Všiml si, že v ten okamžik přeletěl Pauliným lícem živější nach. Ovšem netušil, proč se červená, že ho klame a nemluví pravdu. Ale jemu se ten ruměnec líbil a těšil ho jako zoře nového, krásného dne. —
Mozartova díla se nemohl ani dočekati. Těšil se na ně pro ně samé, ale těšil se také proto, že je uvidí ve společnosti Paulině, že bude vedle ní seděti. Byloť ujednáno, že půjde s ní a s paní Butteauovou do divadla. Také Tham se chtěl k nim přidružiti. Lotty i pan Butteau byli zaměstnáni při divadle. Ale nadarmo vše těšení. Tato radost se mladému filosofovi nesplnila.
Dva dni před samým představením přišel v neobyčejnou hodinu k Butteauovým a ohlásil, že nepůjde, že nemůže s nimi do divadla.
