žany novou operu. A té se nemohl nikdo dočekati. Ale juž nastával den, kterého ji měli uslyšeti.
U Butteauových o ní juž napřed slýchali více nežli kde jinde. Lotty, jež hrávala menší úlohy ve hrách dramatických, zpívala tentokráte také ve sboru a přinášela zevrubné zprávy a všeliké drobné klepy ze zkoušek, o zpěvácích a zpěvačkách v nové opeře zaměstnaných, o hudbě samé i o jejím mistru, jak mu je pořád do smíchu, jak je veselý a žertovný, jak škádlil Saporitiovou, jak vyznamenává Micelliovou, kterak naučil štípnutím signoru Bondiniovu jak náleží vykřiknouti, a jiné různé a drobné noviny.
To ještě Věk s Lotkou rád sedával, když takto vypravovala, ovšem vtipkujíc a žertujíc po svém způsobu, nebo poslouchati o mistru, jehož byl nadšeným ctitelem, ano zbožňovatelem, mladého filosofa nikdy neomrzelo.
Nicméně se také nemrzel, když Lotky doma nezastal a o Mozartovi novinek neslyšel. Mohlť za to s Paulinou déle hráti a spíše se u ní omeškati; a to mu bylo potěšením, rozkoší. Za tu nedlouhou dobu spřátelil se s mladou dívkou, a nemýlil se domnívaje se, že ho ráda vítá, ano že ji to těší, zůstane-li u ní přes vyměřenou hodinu a dá-li se s ní do hovoru. Proč to vlastně bylo a že to není jen k vůli němu, ač si ho vážila a přátelsky mu byla nakloněna, toho ovšem netušil. A tak hledal příčinu toho nepravou stopou a nebránil se sladké naději, jež se v srdci jeho jednou probudila náhle, z nenadání a oblažila je, jako když květ z nenadání libě zavoní.
Přece však neodvážil se ani slovem citů svých se dotknouti, ano neosmělil se ani jediné své skladby, Paulině vlastně napsané, přinésti. Ostýchal se. O příhodě však s professorem Vydrou Paule vypravoval, a to hned za hodiny nejblíže příští. Poslouchala s pa-
