Stránka:Jaroslav Vrchlický - Sny o štěstí - 1876.djvu/48

Tys má! Tys má! Vše co můž' zima dáti,
jak panovnici za oběť Ti snesu,
ty démanty, v nichž nivy vidíš pláti,
ty vločky sněhu v dovádivém plesu,
to stříbro luny, jež se kloní k lesu;
i číš svých zpěvů, hle jak bujně šumí!
jen Tobě první ku přípitku vznesu,
a polibek Tvůj jak mé vzdechy ztlumí,
hned světu vrátí mne a svět mi porozumí!

Jak letíme! Vše ve mlze nám mizí;
tak životem bych přál si ujížděti!
Jen pohledni! ten kraj nám skoro cizí!
Hle, ptactva roj před námi zděšen letí,
nás ani závěj nemůž' zadržeti!
Les nerozeznám v dálce splývající,
snad jiným světům spějem do objetí,
a bílý sníh, který nám šlehá v líci,
hle, v kole točí se jak hvězdy padající.

A v srdci mém ty žáry nezkojené
se v plamen shlukly — kdo staví jich roje?
kdo duhu míru nade nimi sklene?
kdó ověnčí mne, až se vrátím z boje?