Beruško, s tou chromou nožičkou nevdala, tady ta má chaloupka bude tvá, abys měla kde zůstávat. Když pak umru, pochovejte mne tadyhle v mechu hned pod okny. Teď mně ještě podejte každý ruku.“
Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. – „Broučci, co pak vy nechcete poslouchat?“ – „Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!“ – „Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpustil, a když si mne nyní chce vzít, měla bych já nechtít? Nic neplačte. Jenom pěkně poslouchejte.“
A když ještě každého políbila, položila se na znak, a pokojně ležela, celá sváteční. „A nepošly oči její, aniž síla odešla od ní.“
A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. „Broučku!“ – A tatínek se k ní sklonil. – „Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mně často posluhoval. Ať si pro to přijde. Že ho pozdravuju a děkuju mu.“ – Pak oči zavřela, a víckrát neotevřela.
Ach, ti broučci, už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko s kraječkem jak krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou.
„Kováříku!“ volal tatínek na toho černého brouka, když ho po prvé potkal. „Janinka umřela. A něco ti tam v komoře uchystala, máš si pro to přijít. Ale jest toho mnoho, musíš si vzít kolečko.“ A kovářík si pro to přijel s kolečkem, ale nemohl to na jednou uvezt, – hrách a kroupy a čočku a mouku a krupici a máslo, a celé jedno zrnko vína. Musel přijet ještě jednou a ještě jednou. Ten byl rád! Ale pak se dal do pláče: „Ach, kde já zas takovou paní najdu!“ A jel cestou svou, radoval se a plakal.
