Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/97

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


A broučci se měli rádi a poslouchali. Svítili a svítili, berušky doma hospodařily, a neměli nikde v ničem žádný nedostatek, ale ve všem všudy všeliký dostatek. A když broučci jednou hned po slunce západu do té zahrady u toho pěkného domu přiletěli, ó, tam dole, to bylo shonu! Služky sem, a služebníci tam, a tam na hoře, to bylo světel!

A takový dlouhanánský stůl, a kolem něho plno paniček a pánů. A tam na horním konci seděla ta krásná, krásná panna s krásným věncem na hlavě, a vedle ní takový krásný voják se zlatým límcem. A ten kaštanový Fréda tam také byl, a měl také zlatý límec. A ten bělohlavý Pavlíček tam také byl. Byl celý černý, a měl v dírce u knoflíku tři bělounké chudobičky.

„Broučci, podívejte. Zde mají, myslím, svatbu,“ povídal tatínek, a ohlížel se po zlatohlávkovi. Opravdu, zlatohlávek seděl se založenýma rukama tam na vrchu na pootevřených dveřích. „Zlatohlávku, viď, to zde mají svatbu.“ – „I bodejť že mají. Vidíš tamhle nevěstu s tím krásným věnečkem. To je Elinka.“ – „A koho pak si bere?“ – „I toho pána vedle s tím zlatým límcem. Pane, to jest pán!“ A tatínek byl rád, ale – že musejí svítit. A svítili a svítili.

A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roždí.

A oni přišli, a sedli si kolem kamen, a jedli a pili, a povídali si. Ale ten starý brouček z roždí prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi hrozně málo dříví. „I, my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od lonska nám ho hromadu zbylo, a letos jsme dělali celé léto o dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.“ A tatínek že ano, a broučci všickni že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli.

85