Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/94

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


On, že se dal do pláče, ale maminka ho nechala a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však viděl, že je ještě noc a že to byl sen. Ale ráno se hned šel podívat na klobouček a to křidélko tu opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo boží: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou, že mu v paměti uvázlo a Duch svatý že mu od té doby už často ukázal, že je přece ještě a často nemilosrdný. A tak aby si všichni tu svou nemilosrdnost připomenuli a pokořili se a nikoho neodsuzovali a nezatracovali, ale když se Pán Bůh k nim má tak milosrdně, že jim pro milého Syna svého všecky hříchy odpouští, aby jemu kvůli byli ke všem a ke každému milosrdní .

A když to tatínek poslouchal, dal se do pláče. A tam v první lavici, nedaleko lešeníčka, seděla velká, silná paní, trochu již přisehnutá, a ty kaštanové kadeře jí docela zbělely, a vedle ní seděla krásná, krásná panna, a ony obě také slzely. A bylo Amen a modlili se a zpívali, a když zpívali, Pavlíček se podíval na to okno nade dveřmi a tam dole na rámu sedělo osm broučků, sedm mladých a ten osmý Brouček. To byl Pavlíček asi rád! A vycházeli a dávali u dveří něco na talíř, až to cinklo. A broučci také letěli.

„Pojďte, pojďte, až zas někdy jindy! Teď musíme pěkně svítit.“ A letěli do té zahrady u toho pěkného domu a zůstali tam všichni. Tatínek myslel, však že tam světla nazbyt ještě není. A svítili a svítili, celou noc krásně svítili, a když začali kohouti kokrhat, povídal tatínek: „Slyšíte? To kokrhají kohouti, že už bude den, a vidíte, tamhle se už nebe rdí. Poleťme raději domů!“ A letěli domů.

Maminka a Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka už na ně čekaly. „Vítáme vás, vítáme vás! Jakpak jste se měli?“ – „I dobře jsme se měli. Ale maminko, to máme hlad!“ – „Nu tak pojďte, pojďte k večeři!“ A pomodlili se, a navečeřeli se, a když čekaly, že jim budou

82