On, že se dal do pláče, ale maminka ho nechala, a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však viděl, že jest ještě noc, a že to byl sen. Ale ráno hned se šel podívat na klobouček, a to křidélko tam opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo Boží: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou, že mu v paměti uvázlo, a Duch svatý, že mu od té doby už často ukázal, že jest přece ještě a často nemilosrdný. A tak aby si všickni tu svou nemilosrdnost připomenuli, a pokořili se, a nikoho neodsuzovali a nezatracovali, ale když se Pán Bůh k nim má tak milosrdně, že jim pro milého Syna svého všecky hříchy odpouští, aby jemu k vůli byli ke všem a ku každému milosrdní.
A když to tatínek poslouchal, on se dal do pláče. A tam v první lavici nedaleko lešeníčka seděla velká silná paní, trochu již přisehnutá, a ty kaštanové kadeře jí již docela zbělely, a vedle ní seděla krásná, krásná panna, a ony obě také slzely. A bylo Amen, a modlili se a zpívali, a když zpívali, Pavlíček se podíval na to okno nade dveřmi, a tam dole na rámci sedělo osm broučků, sedm mladých a ten osmý Brouček. To byl Pavlíček asi rád. A vycházeli, a dávali u dveří něco na talíř, až to cinklo. A tak broučci také letěli.
„Pojďte, pojďte, až zas někdy jindy. Teď musíme pěkně svítit.“ A letěli do té zahrady u toho pěkného domu, a zůstali tam všickni. Tatínek myslil, však že tam světla nazbyt ještě není. A svítili a svítili, celou noc krásně svítili, a když začali kohouti kokrhat, „Slyšíte,“ povídal tatínek, „to kokrhají kohouti, že už bude den, a vidíte, tamhle se už nebe rdí. To poleťme domů.“ A letěli domů.
Maminka a Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka už na ně čekaly. „Vítáme vás, vítáme vás! Jak pak jste se měli?“ – „I dobře jsme se měli. Ale maminko, to máme hlad!“ – „Nu tak pojďte, pojďte večeřet.“ A pomodlili se, a navečeřili se, a když čekaly, že jim budou
