Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/93

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


lidé, staří i mladí, hoši i holky. A broučci se nerozmýšleli, – to okno nade dveřmi bylo otevřeno, – vletěli tam, sedli si dole na rámec, a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Každý měl před sebou dvě knihy, a jednu si hned otevřel.

Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými hedvábnými vlasy. Tatínek nechtěl ani očím věřit. „Jest to on, či není to on?“ A byl to on ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek radost! A že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně! Pak se Pavlíček modlil: Že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušní a nemilosrdní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil, a svým Duchem aby je posvětil.

Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu, a četl z ní: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. A když si sedli, a dávali pěkně pozor, začal jim vypravovat, jaký on býval rozpustilý a nemilosrdný chlapec. Jednou na večer, když si v zahradě hráli, že viděl letět svatojanského broučka. Hned strhl s hlavy klobouk, a ze vší síly jím po milém broučkovi praštil. A že si z toho pranic nedělal. Ale maminka že se na něho upřeně podívala. Neříkala však nic.

V noci pak měl sen. Zdálo se mu, že bylo už ráno, a že ho maminka přišla budit. Jeho klobouček držela v ruce. „Podívej se, Pavlíčku, co pak to jest tady na tvém kloboučku.“ A když se podíval, bylo to broučkovo křidélko. „Pavlíčku, kde pak se tady to křidélko vzalo?“ – „Víte, maminko, já jsem včera večer tím kloboučkem hodil po svatojanském broučkovi.“ – „Ano, já vím, ale teď se podívej, tys ho zabil. Pán Bůh ho stvořil, aby nám v noci pěkně svítil, a jen považ, tys ho zabil! To by ti mělo projít? Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. Tys byl nemilosrdný, tys broučka zabil, a proto nedojdeš milosrdenství.“

81