jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré až do červena. A seděli kolem kamen a povídali, ale jaksi jim to nešlo. Když tam kmotříček už nebyl, a tatínek také ne, a maminka také ne! Pořád si na ně vzpomínali. A pomodlili se, a počali se loučit.
Ti z roždí spěchali tam za stráň do roždí, Janinka do mechu mezi vřasu, ale Brouček s Beruškou zůstali u kmotřičky, a že jí to všechno na zimu ucpají a urovnají. A ucpali jí to a urovnali, a když už letěli domů, „Poslouchej, Beruško,“ povídal Brouček, „pojďme také Janince pomoci.“ A šli. Janinka si to právě snášela z komory do kuchyňky. „Janinko, my vám jdeme pomoci. To jsme hloupí, že nám to dřív nikdy nenapadlo, viďte.“ — „I toto, milé děti. Vždyť já si to ještě mohu udělat sama. Až leda bych nemohla. Ale když jste přišli, tak mně pomozte.“ — A pomohli jí. Pak se dali doma do práce. Však už bylo hodně zima. Snesli si všechno do kuchyňky, zavřeli uvnitř dvéře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali dvéře i okna mechem, a teď aby si třeba mrzlo.
A pomodlili se a lehli, a spali a spali a spali. To se jim to spalo!
