Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/81

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Jan Karafiát - Broučci - circa 1919 - image from 71 page.png

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale kmotřička již o tom nevěděla. Když ji přišli Brouček a Beruška poprvé navštívit, byla bez sebe. Honem ji vynesli na sluníčko, a ona otevřela oči a ještě se jednou na ně podívala, ale pak bylo po ní. A tak zas plakali. A Janinka plakala a ti broučci z roští plakali, a když to tak kmotřička chtěla, zanesli ji do lesa pod dub. Vykopali hrobeček, pěkně ji do něho uložili, zaplakali a třetí den tam vykvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam obě podnes kvetou.

„Ach, teď jsme tak sami!“ naříkala Beruška. „I nenaříkej,“ těšila ji Janinka. „Jenom pěkně poslouchejte! Já jsem vás měla vždycky ráda, a čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raději.“ A oni poslouchali a měli se rádi.

Ale ti broučci z roždí – co se jim nestalo! Pod jalovcem už spali, a tu se najednou přiženou ti z roští celí vyděšení a tlukou na dvéře. „Kdopak to? Copak to?“ – „Ach, to jsme my z roždí. Už jsme spali a tu přijeli lidé s vozem, počali na něj nakládat naše roští a chaloupku nám

71