A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale kmotřička již o tom nevěděla. Když ji přišli Brouček a Beruška poprvé navštívit, byla bez sebe. Honem ji vynesli na sluníčko, a ona otevřela oči, a ještě jednou se na ně podívala, ale pak bylo po ní. A tak zas plakali. A Janinka plakala, a ti broučci z roždí plakali, a když to tak kmotřička chtěla, zanesli ji do lesa pod dub. Vykopali hrobeček, pěkně ji do něho uložili, zaplakali, a třetí den tam vykvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam obě podnes kvetou.
„Ach, teď jsme tak sami.“ naříkala Beruška. „Nenaříkej,“ těšila ji Janinka. „Jenom pěkně poslouchejte. Já jsem vás měla vždycky ráda, a čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raděj.“ A oni poslouchali a měli se rádi.
Ale ti broučci z roždí, – co se jim nestalo! Pod jalovcem už spali, a tu se najednou přiženou ti z roždí celí vyděšení, a tlukou na dvéře. „Kdo pak to? Co pak to?“ – „Ach, to jsme my z roždí. Už jsme spali, a tu přijeli lidé s vozem, počali na něj nakládat naše roždí, a chaloupku nám
