těšila a těšila, ale kmotřička se nedala potěšiti. Když už to trvalo druhý den! A teprv třetí den vypravoval Brouček, že tam v lese pod dubem nedaleko cesty vyrostla bělounká chudobička, a ta že tam jindy nebývala. „Ach, to jest jeho chudobička, ta žluna ho přece sežrala, ach, ach,“ a plakali a naříkali. A tatínek chřadnul a chřadnul. „Však já už tu také dlouho nebudu, jen se mějte rádi a poslouchejte.“
A když jednou tatínek dlouho nešel k snídani, šel se Brouček po něm do světničky podívat, a tu on ležel na postýlce, nožičky sepjaté, a celý tuhý. Ach, to byl zas zármutek na zármutek.
A tak mu pod olšičkou u potoka vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ho tam uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko, však tam kvete podnes.
„Kmotřičko, zůstávejte u nás, nebudeme tak sami,“ prosili Brouček a Beruška. Ale kmotřička, že ne. „Ne, ne, milé děti, já musím doma umřít, a od nás mne zanesete tam do lesa pod dub. Rozumíte?“ A tak zůstali sami. Brouček a Beruška sami, kmotřička sama, Janinka sama, jen tam v roždí se ten mladý brouček oženil, a byli staří i mladí pěkně pohromadě.
A tak zas svítili a svítili, a když už slunce vycházelo, čekával Brouček na toho mladého z roždí, a letěli spolu domů. A svítili a svítili, a ta velká silná paní v tom pěkném domě sedávala u stolu, a psávala dlouhá psaní, a ta malá holčička byla už taková velká a krásná. Mívala dlouhou bělounkou zástěrku, a pomáhala v kuchyni kuchařce. A ten bělohlavý Pavlíček — ne, ten tam nikde nebyl. Myslím, že byl někde na školách.
A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak broučci že už nikam nepoletí. Jenom že se všickni ještě sejdou, a když si to kmotřička tak moc přála, tak že se sejdou u ní. A sešli se ti z roždí, mladí i staří, Janinka a Brouček s Beruškou. Měli koláče s tvarohem a s mákem, a Janinka jim poslala po kováříkovi celé zrnko vína, tak
