Slunko už vycházelo, když všickni vstali, aby doprovodili Berušku pod jalovec. Byli veselí, prokřikovali a zpívali, jenom kmotřička po tichoučku plakala. A bylo po svatbě. Tatínek a maminka se odstěhovali na dvůr do světničky, a Beruška začala hospodařit. Hezky se jim vedlo, a měli se rádi. Brouček a tatínek svítili, Beruška vařila a uklízela, maminka jí radila a pomáhala.
Ale dlouho to tak netrvalo. Jednou ráno, když už slunko zapadlo, seděli u snídaně. Polívčička stála na stole, a Brouček se modlil:
O náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.
Ještě neřekl Amen, a bác, — maminka spadla se stolice na zem, a bylo po ní. Honem k ní běželi, kropili na ni, křísili ji, a volali a plakali, ale nic na plat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost.
A tak jí u potoka po olšičkou vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ji tam uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes. A ta bělounká chudobička vedle — ta jest tatínkova. Když on si to bral moc k srdci. Svítil a svítil, ale chřadnul, a světla mu ubývalo, až pak, že už nemůže, a zůstal doma. A co se nestalo! Jednou večer, — pod jalovcem už byli po večeři, — přiběhne kmotřička: „I prosím tě, Broučku, neviděls kmotříčka? On posud není doma, a slunce jest už tak vysoko. Ach, já jsem plna strachu.“ — „Ne, kmotřičko, já jsem ho neviděl.“ — A tatínek počal také mít starost. „Ach, to se mu něco stalo, jděte ho hledat.“
A šli ho hledat. Volali a plakali, lítali a běhali, ale nikde nic, a nikdo o kmotříčkovi nevěděl. To bylo nářku! Janinka kmotřičku
