Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/78

From Wikizdroje
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka nebyla zkontrolována


Slunko už vycházelo, když všichni vstali, aby vyprovodili Berušku pod jalovec. Byli veselí, pokřikovali a zpívali, jenom kmotřička potichoučku plakala. A bylo po svatbě. Tatínek a maminka se odstěhovali na dvůr do světničky a Beruška začala hospodařit. Hezky se jim vedlo a měli se rádi. Brouček a tatínek svítili. Beruška vařila a uklízela, maminka jí radila a pomáhala.

Ale dlouho to netrvalo. Jednou ráno, když slunko zapadlo, seděli u snídaně. Polívčička stála na stole a Brouček se modlil:

Ó náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A přitom se rádi máme.

Ještě neřekl Amen, a bác — maminka spadla se stolice na zem a bylo po ní. Honem k ní běželi, kropili na ni, křísili ji a volali a plakali, ale nic naplat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost!

A tak jí u potoka pod olšičkou vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ji tam uložili a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes. A ta bělounká chudobička vedle — ta je tatínkova. Když on si to bral moc k srdci! Svítil a svítil, ale chřadl a světla mu ubývalo, až pak, že už nemůže, a zůstal doma. A co se nestalo! Jednou večer — pod jalovcem už byli po večeři — přiběhne kmotřička: „I prosím tě, Broučku, neviděls kmotříčka? On dosud není doma, a slunce je už tak vysoko. Ach, já jsem plna strachu.“ — „Ne, kmotřičko, já jsem ho neviděl.“ — A tatínek počal mít také starost. „Ach, to se mu něco stalo, jděte ho hledat!“

A šli ho hledat. Volali a plakali, lítali a běhali, ale nikde nic, a nikdo o kmotříčkovi nevěděl. To bylo nářku! Janinka kmotřičku

68