ková silná a krásná. Stála u ohniska, a vařila brambůrky, – celá červená, až až hořela, buď že jí plamen do obličeje pálal, anebo že byla v rozpacích.
„Vítám tě, Broučku. Co pak mně neseš?“ — „I, milá Beruško, oni chtějí, abych se ženil, a kmotříček mně řekl, že by proti tomu neměl, kdybys si mne vzala. Abych prý se tě zeptal. Tak, Beruško, nechtěla bys si mne vzít?“ — „Já, já — víš, Broučku, já jsem tě mívala ráda, ale — já, já — víš co? Já si to rozmyslím. Přijď zas zejtra.“
A s takovou Brouček odešel. Maminku to mrzelo, že se chce Beruška teprv rozmýšlet, a Broučkovi to také milé nebylo, ale byl krotký a pokorný, a Janinka mu to schvalovala. „Nic si s z toho nedělej. Jest—li Beruška hodná, však ti ji Pán Bůh přece dá, a není—li hodná, buď rád, že ti ji nedá. Jen tam zítra zas jdi.“
Však už toho Beruška litovala. „Co paks mu řekla, Beruško?“ ptal se jí kmotříček, když přišla do světnice. „Já, já — já jsem mu, tatínku, řekla, že si to musím rozmyslit.“ — „Rozmyslit? Co pak si chceš rozmyslit? Ci nemáš Broučka ráda? A neřekl ti, že já jsem ho poslal?“ — „I, já, já, — ten brouček z roždí není neposlušný.“ — „Brouček z roždí? I co jest tobě do broučka z roždí! Kdyby on byl přišel, tak by byl Brouček nepřišel. Ale Brouček přišel, a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje, a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi—li ty desetkrát horší nežli Brouček!“
Víc jí kmotříček neřekl. Ale Beruška plakala, a celou noc nespala, a plakala, a když Brouček druhý den zas přišel, byla Beruška v kuchyňce, a vařila brambůrky, — celá červená, až až hořela, buď že jí plamen do obličeje pálal, anebo že byla uplakaná. „Vítám tě, Broučku.“ A už zas plakala. „Co pak, Beruško, pláčeš?“ — „Ach, odpusť mně to, Broučku, že jsem se chtěla teprv rozmýšlet.“ — „A chtěla by si
