Broučku, jen se pěkně pokoř, a neplač. Vždyť mají jen tu, viď? A myslíš, že už budeš vždycky poslušný? Jen si nedůvěřuj. A kdybys měl být neposlušný, to by se měla Beruška s tebou zle. Já ti povím: Jen se pokoř, a buď poslušný, však já o tom s kmotříčkem promluvím.“ A Brouček už neplakal, a letěl domů.
Maminka už byla plna úzkosti. „I, můj ty Broučku, co pak jsi tak uplakaný?“ — „Když oni mně ji, milá maminko, nechtějí dát! Že prý budu neposlušný. Oni si to myslí.“ — Maminka byla celá udivená. Toho by se byla přece nenadála. Neříkala však nic, a tatínek také nic, ale mrzelo je to oba, až se maminka dala do pláče. „I neplačte, maminko. Já jsem byl neposlušný, ale já si přeju už poslouchat. Však Janinka s kmotříčkem promluví.“
A jednou po slunce západu si Janinka tam u cesty na kmotříčka počkala. „Kmotříčku, buďte tak laskav, zastavte na okamžik.“ — A kmotříček se zastavil. „Tak vy nechcete Broučkovi Berušku dát! Proč pak? Že byl Brouček neposlušný? On toho lituje, a přeje si už poslouchat. A kmotříčku, jestli jste vy byl vždycky poslušný, podívejte se mně do očí.“ Ale kmotříček se díval na zem. „A co pak chcete s tou vaší holkou vyvádět! Jen si dejte pozor, aby vám nezůstala sedět. Tak. To jsem vám chtěla říci. S Pánem Bohem, kmotříčku.“ Kmotříček byl celý spletený. Letěl a svítil, a když už měli letět domů, povídá tatínkovi: „Řekněte tomu vašemu Broučkovi, aby se k nám zejtra přišel podívat.“ A druhý den přiletěl Brouček o něco dříve, pěkně se umyl a vykoupal, a šel se podívat ku kmotříčkovi.
Kmotříček ho viděl z okna, a šel mu naproti. „Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál.“ A Brouček šel dál. „Já jsem si to rozmyslil, milý Broučku, a když vidím, že toho lituješ, a že si už přeješ poslouchat, já bych proti tomu nic neměl kdyby si tě Beruška vzala. Musíš se jí zeptat.“ — „Kde pak jest?“ — „Ona vaří v kuchynce večeři.“ A tak šel Brouček za Beruškou do kuchyňky. Už ji dávno neviděl. Byla ta-
