nebyl zas neposlušný.“ — „A koho pak bych já znal?“ — „Koho? Co pak neznáš Berušku?“ — „Berušku? Tu? Ona se vždycky se mnou vadila, vždycky se mi smála, a nic mne nemá ráda.“ — „I bodejť by tě měla ráda. A teprv bude mít, až jen si ji vezmeš. A jest hodná a poslušná.“ — „Ale já bych raději — — —“ „Broučku, nemysli na to, co není, a drž se toho, co jest. Berušku znáš, a víš, že je poslušná, a jiné neznáš, a já nemám žádnou tak ráda jako Berušku, a maminka a tatínek by tomu také byli rádi, kdybys si ji vzal. Pomysli si, že bys si vzal jinou, a ona by maminku jen hněvala. My bychom ji pak nemohli mít rádi, a tebe by to mrzelo.
A tak už Brouček neříkal nic. Letěl a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, ale svítil a svítil, a myslil při tom na Berušku.
„Tak, Broučku, co pak ti říkala Janinka?“ ptala se maminka. „Abych prý si vzal Berušku, že jest hodná a poslušná.“ — „I arciť. Já o hodnější nevím, a tatínek také ne. Tak jen tam jdi, a řekni o ni.“ — „Maminko, já tam nepůjdu.“ — „Milé dítě, kdo pak by tam šel? To ty tam musíš jít. Vždyť oni tě budou rádi vidět. Viďte, tatínku, aby šel sám?“ A když tatínek že ano, tedy zůstali na tom, že zejtra přiletí Brouček o něco dříve, a že si ku kmotříčkovi zajde.
A druhý den přiletěl Brouček o něco dříve. Pěkně se umyl a vykoupal, a že poletí na námluvy. Mamince kanuly slzy po tváři. „Tak jen jdi. Hledej, co by se Pánu Bohu líbilo, a dobře pochodíš.“ A Brouček šel. Pod dubem ho viděli z okna, a kmotříček mu vyšel naproti. „Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál.“ A Brouček šel dál. Berušku jen tak zahlídl, jak šla do kuchyně, ale kmotřička mu podávala ruku. „Vítám tě, Broučku. Co pak nám neseš?“ A když tam Beruška nebyla, tak Brouček se neostýchal. „Milá kmotřičko, maminka jest jaksi churava, a chce, abych se oženil. Já bych vás tedy prosil, jestli byste mně nechtěli dát vaši Berušku.“
Kmotřička se na Broučka tak hezky dívala, jako by tomu byla ráda, ale tu padl do toho kmotříček. „Milý Broučku, my máme tvého
