Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/72

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


tatínka rádi a maminku také, a tebe také jsme mívali také rádi, ale víš, že máme jen Berušku, a že bychom zůstali sami. Proto si to musíme rozmyslit. Víš co? Přijď si ode dneška za týden a my ti povíme.“

A Brouček se už nezdržoval, dal s Pánem Bohem, a šel domů. Myslil, že jest všecko v pořádku. Ale maminka se jaksi zarazila. Ona myslila, že hned řeknou ano, a skoro ji to mrzelo, že se chtěli rozmýšlet. A když Brouček o tom přemýšlel, napadlo mu také, že by za týden mohl kmotříček říci, že mu ji nedá. A počal mít strach. „I neboj se,“ těšila ho Janinka. „Jen buď pokorný, ať už ti ji dají nebo nedají.“

A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a myslil na Berušku. A když týden uplynul, přiletěl Brouček o něco dříve domů, pěkně se umyl a vykoupal, a šel pod dub ku kmotříčkovi.

Viděli ho z okna, ale vstříc mu nevyšli. Berušku nebylo nikde ani vidět, kmotřička se jaksi smutně na Broučka dívala, a — „Milý Broučku,“ začal kmotříček, „my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe jsme také mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku, — a my se bojíme, že budeš neposlušný, a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát.“

Brouček byl jak omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale nějak se přece dostal ze světnice, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl, — u háječku pod skalou krásná vysoká vřasa, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu krásná, krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani nepozdravil, klesl na stoličku, a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout. „Broučku, Broučku, co pak se ti stalo?“ ptala se Janinka. „Slyšíš, Broučku, co že se ti stalo? Pověz.“

A Brouček povídal: „Oni mi ji nedají.“ — „Že ti ji nedají? A proč ti ji nedají?“ — „Že prý mají jen tu, a že prý já budu neposlušný, a že by se měla se mnou zle.“ A už zas plakal. — „I můj milý

64