Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/72

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


tatínka rádi a maminku také, a tebe také jsme mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku a že bychom zůstali sami. Proto si to musíme rozmyslet. Víš co? Přijeď si ode dneška za týden a my ti povíme.“ A Brouček se už nezdržoval. Dal s Pánem Bohem a šel domů. Myslel, že je všecko v pořádku. Ale maminka se jaksi zarazila. Ona myslela, že hned řeknou ano, a skoro ji to mrzelo, že se chtěli rozmýšlet. A když Brouček o tom přemýšlel, napadlo ho také, že by za týden mohl kmotříček říci, že mu ji nedá. A počal mít strach. „I jen se neboj!“ těšila ho Janinka. „Jen buď pokorný, ať už ti ji dají nebo nedají!“

A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a myslel na Berušku. A když týden uplynul, přiletěl Brouček o něco dříve domů, pěkně se umyl a vykoupal a šel pod dub ke kmotříčkovi.

Viděli ho z okna, ale vstříc mu nevyšli. Berušku nebylo nikde ani vidět, kmotřička se jaksi smutně na Broučka dívala, a — „Milý Broučku,“ začal kmotříček, „my máme tvého tatínka rádi a maminku také a tebe jsme mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku — a my se bojíme, že budeš neposlušný a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát.“

Brouček byl jako omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale nějak se přece dostal ze světnice, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl u háječku pod skalou krásný vysoký vřes, v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani nepozdravil, klesl na stoličku a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout. „Broučku, Broučku, copak se ti stalo?“ ptala se Janinka. „Slyšíš, Broučku, cože se ti stalo? Pověz!“

A Brouček povídal: „Oni mi ji nedají.“ — „Že ti ji nedají? A proč ti ji nedají?“ — „Že prý mají jen tu a že prý já budu neposlušný a že by se měla se mnou zle.“ A už zas plakal. „I můj milý

64