A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale maminka byla jaksi moc daremná. „Milé dítě, nesmíš s tím ženěním odkládat. Vidíš, já už nikam nemohu.“ A tatínek už měl plán hotový. Do zadu do dvoru že přistavějí světničku, tam že se oni dva odstěhují, a ti mladí že budou hospodařit.
„Ale prosím vás, maminko, koho pak bych já si vzal? Vždyť já nikoho neznám.“ — „I, vždyť ty někoho přece znáš. Jen když bude hodná a poslušná. Janinka ti poví.“
A tatínek už ani nečekal. Noci se jim zdály být ještě chladny, a když nemohou letět, že budou stavět. A stavěli. Kmotříček jim pomáhal, a do Jana byla světnička hotova, taková krásná, jako malovaná.
„Tak, Broučku,“ začala jednou Janinka, „teď za tou nevěstou. Vždyť vidíš, že maminka nikam nemůže.“ — „Ale, když já žádnou neznám.“ — „I, kdybys jen chtěl, však ty bys znal. Dej si pozor, abys
