A už Brouček zas plakal a plakal, a bodejť by bylo bývalo Janince Broučka líto.
„Ach, ach, Broučku, vždyť já jsem se toho pořád bála, a ty ne, ne — že budeš poslouchat. Pamatuješ se? Vidíš, jaks už zas byl neposlušný. Který pak poslušný brouček opustí své místo, a letí, kam nemá letět! A pak, Broučku, Broučku, kdo pak to jaktěživ slyšel, aby si brouček dělal známost s verunkou, a aby si snad dokonce na ni myslil. Ne, to není poslušnost. Tak to Pán Bůh nechce. A co mne nejvíce na tebe mrzí, to jest, Broučku, žes ty tatínka a maminku obelhal. Vždyť tys řekl, žes tenkrát upadl. To máš lež na svědomí.“ — „Ale vždyť já jsem nelhal. Já jsem spadl na zem.“ — „Ano, ale lhals. Oni si to jinak myslili, a tys to chtěl. Nic se nevymlouvej. Tím to děláš jen horší. Teď honem ještě leť, a pěkně sviť, a pak to všecko vyznej.“
A Brouček si dal říci. Letěl a pěkně svítil, až se tatínek s kmotříčkem pro něho stavili. A letěli a nemluvili nic, ani slovíčko. A když se měli rozcházet, počal se Brouček zpovídat: „Prosím vás, tatínku a kmotříčku, — když jsem měl tenkrát tu vymknutou nohu, já jsem neupadl na zem. Dva verunci se na mne sběhli a ztloukli mne.“ — „Verunci? A proč by tě oni tloukli?“ — „Já, já — jsem byl několikrát tam u té růžtky, — prosím vás odpusťte mně to. Mně jest toho líto.“ — Tatínkovi vstoupili slzy do očí: „Ach, ach, — ale, tak já ti to odpouštím,“ a Brouček mu políbil ruku.
S maminkou to bylo také tak. Dala se do pláče, ale že mu to odpouští, jen kdyby už upřímně poslouchal. A bylo zas jako dobře, ale Broučkovi nebylo ještě dobře. Svítil, svítil, upřímně svítil, ale byl vždy jako opařený, a skoro ani nepromluvil. Jednou, už hezky pozdě, když všickni ulehli, myslila maminka, že Brouček spí, a začala tatínkovi po tichoučku vypravovat: „Tak zde byla Janinka, a povídala, že už bude čas, abychom Broučka oženili.“ Brouček však nespal a slyšel to. „Ne,
