Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/66

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


broučka zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama, a díval se a poslouchal. Brouček se k němu přikradl. „Zlatohlávku, co pak to tu jest?“ — „Ty nevíš? Verunka z růžtky má svatbu?“ — „I, pro pána! Že má svatbu?“ — „Arciť že má. Bere si mladého Verunka tamhle na druhé straně z šípku.“ — „Toho? Viď, jest takový rozzlobený, a oči se mu jiskří.“ — „Ano, když se zlobí. Ale dnes on se nezlobí. Vidíš, však jdou z růžtky ven.“ A oni šli z růžtky ven, v předu Verunek s Verunkou, — vedl si ji za ruku.

Jakmile to Brouček spatřil, ach, v něm se všecko obracelo, a jako qy mu hlava hořela, a hned pryč a pryč. Letěl a letěl, až se octnul u háječku: Pod skalou vysoká vřasa, a v té vřase mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. Brouček vrazil hned do chaloupky, ani nepozdravil, klesl na stoličku, a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout.

„Broučku, Broučku, co pak se ti stalo?“ ptala se Janinka. Ale Brouček nemohl ani slovíčka ze sebe vyrazit, a plakal a plakal. „Co že se ti stalo?“ Ale Brouček plakal a plakal.

Tak si Janinka k nìmu sedla, položila mu ruku na rameno: „Slyšíš, Broučku, slyšíš! Co že se ti stalo, co? Slyšíš, ty můj milý Broučku, co?“ A Brouček plakal a plakal, až se vyplakal, a už jen vzlykal. „Co že se ti stalo, Broučku, co? Tak mně pověz!“ — „Ach, ona má svatbu.“ — „Kdo?“ — „Verunka.“ — „Která Verunka? Ta z růžtky? Vždyť já jsem si to tak myslila.“ — „Ano, a bere si toho Verunka. To on mě tenkrát tak ztloukl.“ — „To on?“ — „On. Já jsem tam byl u Verunky, ale jen okamžik, a ptal jsem se jí, jestli by chtěla být také takovým broučkem, — ona mně jednou povídala, že by chtěla, — a tu on přiletěl, a začal mě tlouci, a zavolal si ještě jednoho, a pořád mne tloukli, až pak mnou praštili o zem. Od té doby jsem tam nebyl, a když jsem se tam dnes letěl podívat, oni mají svatbu.“

58