ne, maminko, já se nebudu ženit.“ — „I mlč, Proč by ty se neženil!“ — „Ne, já se nebudu ženit.“ — „I však ty se budeš.“ — „Ach ne, maminko, já se nebudu ženit.“ „Nu, tak nechť. Ale teď jen spi.“
A Brouček spal. Ale druhý den se stavil u Janinky. „Já se nebudu ženit.“ — „Ty že se nebudeš ženit? A proč bys ty se neženil?“ — „Vždyť se každý nemusí ženit.“ — „Kdo nemůže, nemusí, ale kdo může, musí. Poslušný brouček se aspoň každý žení, když může. Tak to Pán Bůh chce. A teď si dej pozor, chceš-li proto poslouchat, že se to tobě anebo někomu jinému líbí, anebo proto a jedině proto, že to tak Pán Bůh chce.“ — „Ale vždyť vy jste se také nevdala.“ — „Nevdala, — protože jsem nemohla. Beruška nemůže jít, a nemůže si někoho namlouvat. Ona musí čekat, až si nějaký poslušný brouček pro ni přijde. A když žádný hodný brouček nepřijde, tak zůstane do smrti svobodná, a ví, že proto pro ni nikdo nepřišel, že Pán Bůh nechtěl. Tak to jest, Broučku, tak. Teď to ještě nespěchá, ale budeš se ženit, protože to Pán Bůh tak chce. Vždyť už je maminka stará, a začíná jaksi churavět. Co pak nechceš, aby si mohla přece trochu odpočinout? Tak už jen leť. Však už to dlouho nebude trvat.“
A Brouček neříkal nic, a letěl a svítil a svítil. Však už to dlouho netrvalo, a počínalo být zima. A tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě u Janinky sejdou.
A sešli se, kmotříček a kmotřička a Beruška, a tatínek a maminka a Brouček, a pak ještě ten mladý a starý brouček z roždí, a povídali si a měli se dobře. Brouček seděl vedle Janinky, byl dobré mysli, ale neříkal nic.
Maminka měla ze zimy veliký strach. Dříví že mají dost, ale že jest taková daremná, že neví jestli to přečká. Ale ten starý brouček z roždí prorokoval, že nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A tak si povídali, až zas započalo loučení, a každý si letěl po svém. Janinka stála před chaloupkou v mechu, a dívala se za nimi. Však už
