vedl, a že bys se přece neměl dostat do nebe, ale on musí mluvit pravdu.“ — „Ó, však já už vím, co jest u nás to první. Ale já musím letět.“ — „A přiletíš zas?“
Ale Brouček už letěl. „Já nevím,“ — a letěl vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítit a svítil a svítil až do bílého rána. „I už poleť, Broučku!“ volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
Doma byl Brouček zařezaný. Neříkal nic, ale druhý den to bylo zas tak. Nejdřív letěl tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a počal mudrovat: „A proč bych já musel tady svítit! Jen když svítím. Tady jest nás bez toho nazbyt, a ona povídala, že by chtěla být také takovým broučkem.“ — A tak si to povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a marš — vzhůru, okolo lesa, přes vrch, podle potoka — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka. A tu se Brouček zastavil. Nevěděl, má—li, nemá—li. Ale tu k němu vyběhla Verunka.
„Broučku, však já jsem si myslila, že přiletíš. Já mám ráda broučky, když pěkně svítí.“ — „A poslouchej, Verunko, ty bys také chtěla být takovým broučkem?“ — „I kdybych nebyla Verunkou, já bych — —“
Ale tu najednou přiletí od potoka takový mladý rozzlobený Verunek. Celinký červený jako oheň, a ty černé oči se mu jen jiskřily. A už se sypal na milého Broučka. „Ty kluku, ty dareba, ty tuláku, — ty jsi špatný chlap, víš? Ty kluku! Však já jsem tě tady už kolikrát viděl! Ty kluku, co ty tu máš!“ A při tom hned na Broučka dorážel.
Verunka se lekla, a utekla domů. Brouček se také lekl, a počal couvat. Ale Verunek za ním, a tu se tam u potoka vyskytne ještě jiný Verunek. „Pojď sem, pojď sem, tady jest ten kluk!“ A on přiletěl, a pustili se z obou stran do nebohého Broučka. „Ty kluku, proč si ty
