lidem, kam se dostanou, jestli do nebe nebo do pekla.“ — „A jak pak vy to víte?“ — „I to my už víme. Když letíme nahoru, tak se dostanou do nebe, a když letíme dolů, tak se dostanou do pekla.“ — „Ale! A poslouchej, kam pak se dostanu já, a maminka a tatínek, a Janinka a kmotříček a Beruška?“ — „Kam? To já nevím. Počkej, já se zeptám tatínka, až přiletí domů.“ — „Kde pak on jest?“ — „On letěl povídat lidem, kam se dostanou. Však on už brzy přiletí.“
A tu on letěl. Brouček ho spatří, a jako by neměl dobré svědomí, otočí se a pryč — vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do samého rána. „Broučku, už poleť!“ volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
A druhý den zas tak. Brouček letěl nejdřív tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal a započal mudrovat: „A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady jest nás bez toho dost, a tam se dozvím, kam se dostaneme.“ — A tak si to povídal, a na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky, a marš — vzhůru okolo lesa, přes vrch, podle potoka, — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka, a teď se Brouček zastavil. Ohlížel se, jako by měl zlé svědomí, obcházel kolem, a tu k němu vyběhla z růštky Verunka.
„Broučku, však ty se nedostaneš do nebe. Tvá maminka se tam dostane, a ta Janinka také, ale ty ne.“ — „A proč pak ne?“ — „Já nevím, ale tatínek letěl šikmo na zem, a povídal, že kdybys teď umřel, že bys se do nebe nedostal. Abys prý si vzpomněl, co jest u vás to první.“ — „To první? Co pak to jest? Já nevím.“ — „I, to jest zle, když ty ani nevíš! U nás jest to první mluvit pravdu, a hned to druhé jest poslouchat. Víš, — tatínkovi to bylo líto, žes mne při-
