Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/61

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


nic. Brouček se díval na Verunku, a Verunka letěla za Broučkem. Už byli na vrchu, už letěli s vrchu, už byli nedaleko potoka, po potoku vzhůru, už počínala mez, už bylo vidět růžtku, a u Verunků — vždyť oni celou noc nespali. Pořád Verunku hledali, a teď, když viděli blížit se jakési světlo, letěli naproti, Verunku hned poznali, a to bylo radosti! Brouček se však otočil, a když se po něm ohlíželi, byl on už ten tam.

Však už na něho doma čekali. „Kde paks byl, Broučku,“ ptal se tatínek. — „Já jsem musel zavést Verunku domů. Ona seděla v trávě a plakala, že se bojí a že neví cestu.“ — „Kde pak oni zůstávají?“ — „Tamhle za potokem na mezi v růžtce.“ — „A co pak ti řekli?“ — „Nic. Já jsem honem letěl domů.“ — „Nu dobře,“ řekl tatínek. A jako by nic. Ale maminka tomu byla ráda, a Janinka neříkala nic, ale také byla ráda, a Brouček měl posud dobré svědomí, a jako by nic.

Druhý den letěl zas. Rovnou cestou do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil, na nic nedbal, a ničeho si nevšímal. Ale za nějakou chvilečku sedne si na hrušku na samý vrcholek, na nic nedbá a ničeho si nevšímá, a počne mudrovat. „A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady jest nás bez toho dost.“ A tak si to povídal na nic nedbal, a ničeho si nevšímal, sletěl však s hrušky a marš — vzhůru mezi vinohrady k lesu, přes vrch, podle potoka, — tu jest ta mez, tu na ní ta růžtka, — a tu se Brouček zastavil. Ohlížel se, chodil kolem, a tu k němu vyběhne z růžtky Verunka.

„Broučku! Však já vím, že jsi ty brouček. Také prý vám říkají svatojánské mušky. Ale vždyť ty nejsi muška, ty jsi brouček, viď, Broučku?“ — „Ale jak pak ty víš, že já jsem Brouček?“ — „I tatínek mně to povídal. On se po tobě včera ohlížel, a tys už byl pryč. A povídal, že to byl brouček, a že jste hodní. A viď, vy lidem a jiným broučkům svítíte. Já bych hned chtěla být takovým broučkem.“ — „A poslouchej, Verunko, co pak vy děláte?“ — „My? My povídáme

53