Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/60

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


cházel po zahradě s tou velkou paní takový krásný malý vojáček v červeném kabátku a s malým kordem po boku. Něco si povídali. Pavlíček a Elinka kolem nich poskakovali, a vytahovali tomu vojáčkovi kord, a on si to nechal líbit. Brouček ho nemohl poznat, až pak přec poznal, že jest to ten hodný kaštanový Fréda, a byl rád, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal. Hleděl si svého a svítil a svítil, a maminka měla radost, a Janinka měla radost, a Brouček měl dobré svědomí.

A když tak jednou Brouček svítil a svítil, tu už k ránu se mu jaksi znechtělo svítit. Už ho také jakoby křidélka bolela, a tak že poletí pomalounku domů, však že ho tatínek a kmotříček dohoní. A letěl, a už byl v lese, už byl za lesem, a tu slyší takový usedavý pláč. Brouček poslouchá, odkud to a co to. A byl to pláč, tam někde dole v trávě. A tak si letěl Brouček na to posvítit. Ale opatrně zdaleka. A když si tak na to svítí, tu vidí — ach, co on nevidí! — Takový hezounký, kulatý brouček sedí v trávě celinký červený se sedmi krásnými, černými puntíky, — a ty oči, ty krásné černé oči! A ty oči tolik plakaly, a teď se na Broučka upřeně dívaly. Broučkovi jich bylo líto.

„Kdo pak jsi? A co pak se ti stalo?“ — „Já, — já jsem Verunka. Já jsem byla u tetičky, a když mne už bolela křidélka, tak jsem si drobátko sedla, že si odpočinu, a já jsem usnula. A teď jest tma, a já nevím cestu a bojím se, a maminka pláče, že jsem se jí ztratila.“ — „Ty jsi Verunka? I neplač. Kde pak zůstáváte?“ — „My zůstáváme v růžtce.“ — „V růžtce? Viď, to jest tam před potokem na mezi. I já vím, kde to jest. Pojď, já tě tam zavedu, a neplač.“

Však Verunka už neplakala. A letěli. Brouček letěl napřed, aby Verunka viděla na cestu, ale mohl na ní oči nechat. Pořád se ohlížel. Když byla taková krásná, celinká červená se sedmi černými puntíčky! A ty oči, ty krásné oči! A už neplakaly. A letěli, ale neříkali

52