A už byli v té zahradě s tím pěkným domem. „Poslouchej, Broučku, – tak tady zůstaneš. Tadys hřešil, tady dělej dobrotu. My musíme letět na své místo tam za město. S Pánem Bohem.“ A letěli.
Brouček letěl rovnou cestou na tu vysokou hrušku, sedl si na samý vrcholek a díval se. Tamhle jest ten růžový keř, kam Brouček spadl, když ho Pavlíček kloboukem udeřil. Tady pod tím jasanem večeřeli, a tady dál na tom trávníku hráli si na slepou bábu. Dnes tam ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Ani žádné světlo v oknech, — okenice zavřeny, — jako po vymření. Ale broučků všude plno. Jen se to míhalo; a „Zdař Bůh!“Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tak Brouček také letěl a svítil a svítil, a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil a pořád svítil. Při tom myslel na maminku a na Janinku, a že proč by neposlouchal? Ó, že bude poslouchat. A svítil a svítil, a ti kohouti kokrhali, a ty hvězdy začínaly blednout, a bledly a bledly, a tam od východu se tolik rdělo, a tu letí tatínek a kmotříček: „Broučku, poleť, slunce už vychází.“
A letěli domů. U vřasy stála Janinka a čekala. „Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ — A ona také: „Zdař Bůh!“ A Brouček se usmíval, protože poslouchal, a Janinka byla ráda, a maminka byla teprv ráda. A tak Brouček svítil a poslouchal a pořád pěkně svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil. Ale na tom pěkném domě už nebyly okenice zavřeny, a ta velká paní s těma kaštanovýma kadeřema seděla v zahradě pod jasanem a pletla punčochu. Děti si hrály na trávníku, ale byli jen dva, ta malá holčička a ten bělohlavý Pavlíček. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali za ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka, a Brouček je také všecky viděl, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal, a svítil a svítil a svítil.
A když tam zas jednou hned po západu slunce přiletěl, tu se pro-
