Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/58

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


pomodlili se a nasnídali, a že tedy poletí. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát kolem, — jako by nic! — a spustil se u Janinky na zem. Všickni si stoupli kolem něho, a tatínek začal: „Milý Broučku, vzpomeň si teď rok, když si poprvé letěl. Všickni jsme ti domlouvali, abys pěkně poslouchal, a víš, co se stalo. Toho bychom se byli žádný nenadáli.“ Brouček už měl plné oči slz a díval se k zemi. „I už ho nechte,“ a poleťme!, vpadl do toho kmotříček. „Však on si dá teď pozor.“

A letěli, ale jen pranizoučko a pomalinku, aby maminka a kmotřička a Janinka a Beruška mohly stačit. Ještě však ani nebyli u potoka, a maminka už nemohla dechu popadat. „Počkejte, já už nikam nemohu.“ A oni počkali, a maminka plakala: „Tak jen leť, můj Broučku, však už tě snad na přesrok vyprovázet nebudu. Pán Bůh sám tě sprovázej.“

Rozloučili se, a ony se vracely. Pokud bylo broučky vidět, pořád se ohlížely, — až už je nebylo vidět. „Ach, jen kdyby poslouchal!“ začala maminka. „Já se bojím, že nebude.“ A byla by asi ráda slyšela, co myslí Janinka. Ale Janinka přisvědčovala a neříkala nic. „I, on bude,  myslela kmotřička. „Teď už má přece rozum a jest dobrák. Ani mu to nedá.“ — „Ó, když mu to dalo poprvé,“ ozvala se Janinka, „dalo by mu to také po druhé. Ale já věřím, že ho Pán Bůh naučí poslouchat.“ — Maminka vzdychla a neříkala už nic. Letěla prapomalinku, a když přiletěla domů, dlouho to trvalo, než se zase vydýchala.

A oni letěli — okolo dubového lesa, dolů do údolí, mezi vinohrady, – a ze všech stran: „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ „Zdař Bůh!“ Brouček letěl napřed, tatínek a kmotříček za ním. Něco se domlouvali. „Já se přece bojím ho tam nechat,“ pravil tatínek. — „I co,“ odporoval kmotříček. „Kde hřešil, tam ať dělá dobrotu. Pořád u něho být nemůžeme, a chce—li neposlouchat, může všady neposlouchat. Já bych ho tam nechal.“

50