A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale pravšechno, — tráva po pás, rosa jak granáty, — a ty včely tolik bzučely, a ti cvrčci tolik cvrčeli a tam u potoka slavík v křoví klokotal. Aj, čas tvůj čas milování.
Kmotřička a kmotříček byli s tatínkem ve světnici a něco si povídali, Beruška pomáhala mamince v kuchyni, Brouček byl venku u palouku a čekal na Janinku. Byl zas takový silný a velký, a vznášel se vysoko do povětří. A když Janinka dlouho nešla, letěl jí až k vřase naproti. Však už šla a měla z Broučka radost. „Tak už zas, Broučku, poletíš. Ale budeš-li poslouchat?“ — „O, budu.“ — „A proč bys chtěl poslouchat?“ — „I, že si to všickni přejete, a pak aby se mně zas něco nestalo.“ — „Ó, to ty nebudeš poslouchat, a zas se ti něco stane, třeba ještě horšího.“ — Brouček chytil Janinku za ruku: „Však já budu přece poslouchat!“ — „Ano, až tě Pán Bůh naučí.“
Maminka už měla čokoládu a ty smažené věnečky na stole. Sedli,
