nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!“ A jeden ho mlátil s pravé strany, a druhý ho mlátil s levé strany.
Brouček coufal a coufal, a jak tak se bránil, ale za jednu dostával dvě, a to pořádné. A pořád: „Ty kluku, ty kluku, proč si nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!“ Až byli dole u potoka. Tu mu ten první Verunek takovou jednu dal, že se Brouček horem pádem převalil. „Tu máš, ty kluku, a ať se zde víckrát neokážeš!“
Pak už ho nechali, a Brouček honem vyskočil, a jako by nic. Tu levou zadní nožku za sebou jen jen vlekl, a moc ho to bolelo, ale styděl se plakat.
Co si počít? Ještě bylo brzy, a tam do té zahrady tak daleko. – Zalezl do trávy, a chladil si nožku v rose, až hvězdičky počaly blednout. Pak vrávoral domů. Ještě byl na cestě, když ho tatínek s kmotříčkem dohonili: „Co pak ti jest, Broučku? Vždyť se motáš.“ — „Tatínku, já jsem upadl, a udeřil jsem se.“ — „Ty žes upadl? Kdo pak to kdy slyšel?“ — „Ano, já jsem padl na zem, a udeřil jsem se tady do levé nožky. Ani jí nemohu hnout.“ A když to tatínek slyšel a viděl, jemu bylo Broučka líto, a šel a trochu mu pomáhal. Ale kmotříček kroutil hlavou, neříkal však nic.
Maminka je viděla z okna, a byla hned celá poděšená. „Co pak se stalo?“ – „I, Brouček povídá, že upadl, a že se udeřil. Ale já si to nemohu ani myslit.“ — „A tys upadl, Broučku, a moc ses udeřil?“ — „I ne moc, maminko, ale dost. Levá nožka mne moc bolí.“ A tak s Broučkem honem domů, a když nechtěl pranic večeřet, tak aby si šel lehnout, že do rána bude dobře. A Brouček si lehl, ale nespal, a ráno nebylo dobře. Levá nožka ho moc bolela a byla zapálená a oteklá.
A tak musel tatínek letět sám, a Brouček zůstal ležet. Ale Janinka už spěchala, a nesla s sebou olejíček z mateří doušky. Neříkala nic, a neptala se nic, ale pěkně Broučkovi celou nožku namastila.
