do těch ran lila, tu najednou přiletěl tatínek s kmotříčkem. Slunko ještě nevycházelo, ale kdosi jim řekl, že jest s Broučkem zle, a ubohý tatínek byl celý pryč. Plakal a naříkal, a zas plakal a předhazoval si, že přec neměl nechávat Broučku tak samotného. Kmotříček ho chlácholil, vždyť prý všickni broučci lítají sami, a oni že také nikdy s nikým nelítali. Ale nechali všeho, a letěli honem domů. A tu bylo pláče. Maminka zas plakala, kmotřička plakala, Beruška plakala, tatínek plakal – jenom Janinka neplakala, ale celého Broučka olejem potírala. Brouček však o ničem nevěděl, ale už ne jako by byl mrtvý, ale jako by spal.
A Brouček pořád spal, a maminka měla pořád strach, že snad přece umřel. Ale když se počínalo rozednívat, tu se Brouček probudil a otevřel oči. Janinka se na něho usmívala. Chtěl něco říci, ale nemohl. „Chce se ti pít, viď, Broučku?“ ptala se Janinka. Brouček kývnul očima, a maminka mu honem podala koflíček s rosou. Brouček se napil a usnul, a když se zas probudil, už se trošku usmíval.
A tak se to pořád lepšilo. Už zase mluvil, ale jen slabounce, že ho bylo sotva slyšet. A když jim vypravoval, jak se mu to tam v zahradě stalo, tu maminka pořád bědovala: „Ach, on byl neposlušný!“ a tatínek se vadil, ale Janinka se na něj pěkně dívala a neříkala nic.
A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla, kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky, a Janinka se chodila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček posílil. Však už mu křidélko zas rostlo, ale bylo takové slabounké, a aby lítal, nebylo ani pomyšlení. „Počkej jen počkej,“ říkala Janinka, když u něho sedávala v trávě, „do jara se zotavíš a zas poletíš, a budeš pěkně svítit.“
Však už byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě sejdou pod jalovcem,
