pak to tluče?“ — „Já.“ — „Kdo pak to jest?“ — „To jsem já, brouček, tadyhle nedaleko z roždí. Máme vám něco vyřídit.“ — Tak Beruška mu otvírala, a kmotřička zatím také přišla. — „Aby prý jste přišly ihned pod jalovec. S Broučkem jest zle.“ — Jak to kmotřička slyšela, honem, honem pod jalovec. A tu jim maminka lomila rukama naproti: „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ A spěchaly do světnice, a tu ležel Brouček na posteli, takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. A tu teprv počaly všechny tři plakat, a plakaly a lomily rukama a plakaly, ale Brouček o ničem nevěděl a ani sebou nehnul.
A když tak plakaly, tu někdo spěchal k chaloupce pod jalovec. Byla to Janinka. A nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, a už měla dvě lahvičky sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí lomily rukama naproti, a maminka tolik naříkala: „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ Janinka spěchala do světnice, a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly s očí slzy jako hrachy, ale nelomila rukama. „Co pak vy Broučka tak necháte, a nebudete dělat nic? Honem, Beruško, přines do džbánu rosy, honem!“ — A Beruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a nemohla. Až pak si maminka vzpomněla: „I honem běž, holka, já jsem jej nechala na palouku stát.“
A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosy, a Janinka ji honem na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček sebou ani nehnul, a Janinka počínala už mít strach, a slzy se jí zas sypaly s očí jako hrachy. A ještě stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho tak zomývala, Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to měly radost! Ale Brouček ani nepromluvil, a už jim zas pod rukama omdléval. A tak ho Janinka zas omývala. Pak vzala tu druhou lahvičku, a nalila mu do ran oleje. A když mu ten olej
