se na ně díval. „Broučku, čí pak jsi?“ — Ale Brouček nic. — „Broučku, kde pak zůstáváte?“ — Ale Brouček zas nic. — „Viď, Broučku, vy zůstáváte tam za potokem pod jalovcem, viď?“ — A Brouček jakoby trošku kývnul očima, ale už je zas zavřel, a bylo dočista po něm. — „Tak jest to on. Já jsem si to hned myslil,“ povídal ten první brouček. Když jsem poprvé letěl, tak mně ho tatínek ukazoval. Letěl s ním jeho tatínek a kmotříček, a ten zůstává tam nedaleko našich pod dubem. A tatínek povídal, že ten malý brouček zůstává pod jalovcem, a pak mně jednou ten jalovec ukázal.“
A tak že ho tam pod jalovec zanesou. Zavolali ještě dva kamarády, udělali taková malá nosidélka, ustlali na ně trochu měkounkého mechu, — natrhali ho na hrušce u samé země, — a milého Broučka na to položili. Ale Brouček nevěděl o ničem.
A nesli ho pomalu a opatrně. A už byli za potokem, už byli u samého jalovce, a kdo jim tu jde naproti, to jest Broučkova maminka. Drží v ruce džbán a jde na palouk pro rosu. Ona se hned lekla, ale když nevěděla, co to jest!
„Máte vy jakého broučka?“ ptali se jí broučci. — „I arciť že máme, bodejť bychom neměli.“ — „Tak se pojďte podívat.“ — „I, pro pána krále. Co pak to má být!“ zvolala maminka a šla se podívat. Ale ještě u něho nebyla, a už to viděla, a vzkřikla, a padla na zem a byla jako mrtvá.
A tak Broučci zanesli nejdřív Broučka do chaloupky, a položili ho na postel, a pak přivedli maminku. Ona se zatím vzpamatovala, ale nemohla ze sebe ani slova vyrazit. Až pak se dala do takového pláče! „Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!“ — a prosila broučky, aby skočili tamhle pod dub pro kmotřičku a pro Berušku. A oni že ano, a letěli rovnou cestou pod dub. Do chaloupky se však nemohli dostat. Ony byly obě někde tam vzadu na dvorku. A tak tloukli na dvéře, a Beruška přiběhla otevřít: „Kdo
