ze všech nejvíc líbil. A už od stolu vstávali, a že si budou hrát, a už se chtěli rozbíhat, ale ta velká paní: „Ne, ne, milé děti! Nejdřív Pánu Bohu pěkně poděkujeme.“ A Elinka se modlila nahlas tu pěknou modlitbičku. A teď, že nač si mají hrát? — Vzali se do kruhu za ruce, ta velká paní také, chodili kolem a zpívali: „Vyletěla holubinka ze skály, ze skály. Ale Pavlíčkovi se to jaksi nelíbilo, aby prý hráli na slepou bábu. A když tak běhali a tu slepou bábu šťouchali, sletěl Brouček s hrušky a pěkně jim svítil. Však beztoho už nebylo dobře vidět. A když byl Pavlíček tou slepou bábou, tu mu Brouček svítil, že až někdy o něj zavadil. A Pavlíček měl zavázané oči, a jako by neviděl, ale on byl šelma a přece viděl, a ta slepá bába už ho také nějak mrzela, — on když Brouček zas drobátko o něj zavadil, strhl šátek s očí, chytl s hlavy ten kulatý černý klobou ček, a ze vší síly jím po milém Broučkovi praštil. Skutečně ho trefil, tak nehorázně! — a bylo po Broučkovi. Celé jedno křídélko zůstalo na kloboučku sedět, a ten ostatní Brouček spadl do růžového kře, a zůstal za trn viset. Dětem se už nechtělo hrát. Přestaly jakoby nic a šli domů. Ale s Broučkem bylo konec. Ani sebou nehnul.
A tam tak visel a visel, a maminka nevěděla nic, a Janinka nevěděla nic. Až pak za dlouhou chvíli jako by v něm přece ještě dušička byla, a on trošičku zavzdychal, ale docela potichu. Tu však letěl nějaký brouček, a že se mu zdálo, jakoby byl někdo zasténal, díval se a svítil si, a tu ho viděl, toho Broučka. Visel na trnu, takový rozbitý, a to pravé křidélko bylo celé pryč. Ani sebou nehnul. Ten cizí brouček budil ho, ale on nic. A ještě ho budil, ale on pořád nic a nic a nic. Až pak za dlouhou chvíli zas trošičku zavzdechl. A tak ten brouček zavolal ještě jednoho broučka, a ten honem nabral v trávě rosy a šplíchnul ji Broučkovi do očí. Ale Brouček sebou ani nehnul. A tak ten Brouček ještě jednou letěl pro rosu, a ještě jednou, a pořád ji šplíchal Broučkovi do očí, až Brouček oči trochu otevřel a upřeně
