A byl srpen. Tam dole v pšenici zněly srpy, a ta vřasa byla v plném květu, tak krásně zardělá, až až do tmava, a také bílá jako mléko. Brouček se stavoval po každé na okamžik u Janinky. Však on potom tatínka a kmotříčka dohonil. A nebo letěl sám, však cestu už znal. A Janinka mu vždy říkala: „Jen, Broučku, všeho nech a pěkně sviť.“ — A Brouček že ano a letěl. —
Půlměsíček začínal svítit, povětří se samými broučky až třpytilo, a když Brouček přiletěl do zahrady u toho krásného domu, byla tam pod širým nebem slavnost. Pod jasanem stál dlouhatánský stůl, u něho seděla ta velká paní s kadeřemi a Fréda a Pavlíček a Ela a hromadu jiných děvčátek větších a menších, a hoši tam také byli. Jedli buchty a pili něco ze šálečků, a Ela měla na hlavě krásný věnec, a jenom ona a nikdo jiný.
Brouček si sedl na hrušku na samý vrcholek a díval se a poslouchal. A když si je tak všechny prohlížel, ten bělovlasý Pavlíček se mu přece
