A letěli tam v druhou stranu za město, kde vždycky svítili, a Brouček letěl do zahrady. Chtěl svítit, ale v těch dvou oknech bylo světlo, a tu viděl Brouček, jak si v tom pokoji sedala ta velká, silná paní a ta holčička a ti hoši kolem stolu. Na něm stál kotýlek s kohoutkem, a pod ním hořel modrý plamínek. Už to strašně syčelo. Ta paní měla před sebou bílou konvičku a čtyry šálky.
Postavila konvičku ke kotýlku, zatočila kohoutkem, a varoucí voda jen se valila. Pak že se budou modlit. Sepjali ruce, sklonili hlavu, a ta holčička se modlila krásně nahlas takovou pěknou modlitbičku. Brouček poslouchal, už byl u samého okna, okno bylo otevřeno, — Brouček až do pokoje, — a sedl si u okna na stolečku na knížku. Ta paní nalévala do šálečků, služka měla pro ty hochy pomazánku už namazanou, a „Pávílku, o čem se dnes kázalo? Pověz!“ ptala se paní toho bělohlavého. — „Že máme pěkně poslouchat.“ — „Tak si to pamatuj. A ten text si zas všickni opákneme.“ A nejdřív řekla ta paní: „Aj, poslouchati lépe jest než obětovati,“ pak ta holčička, a naposledy tam v zadu opakovala to služka. Ale ten bělohlavý se jaksi ohlédl. „Frédo, vidíš ho!“ a už běžel na milého Broučka. Jen že Brouček nečekal, a honem zas oknem ven. Ale dostal strach. Což kdyby ho ten hošík byl chytil! A tak letěl na hrušku, a sedl si na samý vrcholek. Měsíček jako rybí oko, hvězdičky se jen jen třásly, a tam v trávě cvrčel ještě někde cvrček. Nemohl snad usnout.
Brouček se tak na to chvíli díval a naslouchal. Potom sletěl s hrušky a pěkně po zahradě svítil. Však tam byli ještě jiní broučci, a pořád na sebe volali: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A ta zahrada byla taková veliká a krásná. Ale tu slyší Brouček od domu krásnou hudbu, náramně krásnou, a když přiletěl trochu blíž k oknu, tu viděl toho kaštanového sedět u takové almárky a klepat na takové černé a bílé klapky. Ale ten bělohlavý už běžel zas k oknu, a proto Brouček raději zpátky. Však to dlouho netrvalo, ta krásná hudba přestala, a světlo se z pokoje ztratilo.