už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. Ti hoši také šli, a ta holčička také, a také tam něco dali. To to cinklo!
A kmotříček, teď že si musejí popílit a svítit a svítit, aby to zas dohonili. Ale Brouček prosil: „Tatínku, počkejme, kam ti hoši půjdou. Jestli jsou tam z toho domu.“ A tatínek by to byl také rád věděl. A hoši už byli venku, v zahradě u brány. Tam stojí krásný kočár s párem krásných černých koní. Hoši už do něho vskočili, ale ještě čekají. A tu jde ta velká, silná paní s těma kadeřema, a vede tu černou holčičku za ruku. A sedly, kočí ťal do koní, a už uháněli po silnici k městu. Broučci za nimi, ale sotva jim mohli stačit. Tu napadlo kmotříčkovi: „Vždyť my nemusíme za nimi. Oni si musejí zajet skrz město. Poleťme tadyhle rovnou cestou k tomu domu, a uvidíme, jestli tam přijedou.“ A Brouček skoro nechtěl, ale když tatínek, že ano, a kmotříček také že ano, tak letěli. Ale spěchali, co jen mohli, a už tam byli, ale nikde nikdo. Brouček počínal mít strach: „Ach, když jsme neletěli za nimi!“ — „I neboj se. Jsou-li odtud, však oni sem přijedou. Třeba se někde stavili.“ — A sotva si broučci tam na okenici pěkně usedli, už to od města začalo hrčet. A už vidět krásný kočár s párem krásných černých koní, už jsou u samého domu, ale ó — oni nezastavují. Letí pryč a pryč, — ale však ne. Tu najednou z čista jasna kočí u samých schodů přede dveřmi zarazí, dvéře se otevrou, a jakoby už na ně čekala, služka v bělounké zástěrce a v bělounkém čepečku běží naproti, a chce jim pomáhat z kočáru. Ale hoši už byli dole a smáli se na ni. Za to se ta holčička dala sesadit, a ta paní si dala podat ruku. Pěkně se na kočího ohlídla, usmála, zakývala hlavou, a byli doma. To byl Brouček rád!
„Tatínku, já budu svítit tady v zahradě, ano?“ — A tatínek se radil s kmotříčkem, a zdálo se jim, že ano, ale — „Milý Broučku, to bys tu musel zůstat sám. My musíme tam, kde jindy, svítit.“ — A Brouček, že ano, jen aby se pro něho stavili, až poletí domů. — „Tak jen pěkně sviť. Víš, co tam na lešeníčku povídal.“
