kaštanové, a ten menší krásně bílé. A dívali se do knížky a tolik zpívali! Broučkovi se moc líbili, skoro pro ně na všechno zapomněl. — A vedle toho mladšího seděla taková krásná holčička. Byla celá černá, a měla takový široký klobouček, že jí ani nebylo do očí vidět, a vlásky měla také krásně bělounké. Visely jí přes ramena a byly svázány modrou stužkou. A vedle té holčičky na samém kraji v lavici seděla velká, silná paní, celá černá, jako ta holčička, a klobouk měla také takový široký, že jí ani nebylo do očí vidět, a po stranách dolů visely jí dvě krásné, jasně kaštanové kadeře. „Tatínku, podívejte se, tamhle na kraji v té první lavici, viďte, to jest ta paní, která včera otevřela to okno.“ — „Ba snad to ona bude,“ zdálo se tatínkovi. Ale kmotříček do nich šťouchl, aby nemluvili tak nahlas, že už nezpívají.
A už nezpívali. Ten na tom lešeníčku vstal, a všickni vstali, a on se počal modlit, že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušni, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil, a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní, je poslouchati lépe jest než obětovati. A když si zas sedli, tu on jim pěkně vypravoval, že Pán Bůh nechce od lidí žádné oběti a žádné dary, on že má sám toho všeho dost a dost, až rozdává, a co lidé mají, to že všecko od něho mají, tak že on se nikoho o nic neprosí; ale to že má rád, když lidé pěkně poslouchají, a dělají to tak, jak on jim poroučí; a když to tak nedělají, to že si on nemuže nechat líbit, a ti neposlušní lidé že nejhůř pochodí.
„Vidíš, však jsem ti to včera právě tak povídal,“ šeptal kmotříček Broučkovi. A až potud Brouček pěkně poslouchal, ale teď viděl, jak ten bělohlavý hošík loktem o toho kaštanového zavadil, a prstem ukazoval na to prostřední okno nade dveřmi: „Vidíš je? Jsou tři. Ten jeden jest ještě malý.“ Oba se dívali na Broučka a usmívali se. Tu řekl ten na lešeníčku: Amen. Všickni zas vstali a modlili se, pak zas zpívali, a když
