Tam v těch oknech u samé střechy v pravo se na chvilku objevilo, ale pak zas zmizelo. Jen v tom jednom okně zůstalo.
A Brouček svítil a svítil. Když už ho bolela křidélka, sedl si na hrušku na samý vrcholek. Tam někde daleko kohout zakokrhal, sotva ho bylo slyšet. Ale hned se ozvalo tady blíž: Kykyryhý, a hned zas: Kykyryhý, a pořád: Kykyryhý, až tam někde daleko za městem. A to okno se otevřelo. Ta velká, silná paní dívala se na všechny strany, vzhůru a dolů, po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se pak ztratilo. Myslím, že se maminka dívala na děti, jestli pěkně spí.
A když tak Brouček sedí a se dívá, kdo tu najednou volá: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ to byl tatínek. On tam neměl jaksi pokoje, a kmotříček mu to vymlouval, ale on si to nedal vymluvit, a že se přece poletí podívat. A Brouček se smál. On tatínka hned nepoznal. Myslil, že jest to nějaký jiný brouček, a řekl mu: „Zdař Bůh!“ Ale to byl tatínek. — „Co pak, Broučku, nesvítíš? Něco ti je?“ — „I, tatínku, já jsem svítil, a teď si odpočívám. A ta paní zas byla u okna. Ale už spí, a ti hoši také, a ta holčička také.“
A tatínek byl rád, že Broučkovi nic nebylo, a že se nebál. A tak aby jen svítil. A Brouček svítil, a tatínek zas letěl, a svítili a svítili, až se hvězdy počínaly ztrácet. Tu se stavili tatínek a kmotříček pro Broučka a letěli domů. Za potokem se pustil kmotříček v pravo přímo pod dub, a tatínek s Broučkem přímo pod jalovec. A tam někdo stál, venku před chaloupkou, ba byli dva, a ten jeden to byla maminka, a ten druhý to byla Janinka. A hlava ji už nebolela, a že nemohla včera přijít, tak že přišla dnes.
„Nu, tatínku, jak pak hodně Brouček poslouchal?“ ptala se maminka. A tatínek se usmíval: „I snad to půjde.“ — Maminka se podívala na
