Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/31

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Tato stránka byla zkontrolována


na žlunu. „Tatínku, tady jsou žluny.“ — „I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady jest naše cesta.“ — Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to hučelo a tolik to zvučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! „Tatínku, tatínku, — tatínku, tatínku!“ — „I mlč, i mlč! Neboj se. Vždyť to není žluna, to jest chroust.“

Ale Brouček křičel, a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. — „I Broučku, to se nesmíš bát,“ těšil ho kmotříček. „Vidíš ho tamhle, to jest chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři.“

„Ale, když to tak hučelo!“ — „I to chrousti tak bzučí.“ A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. „Tatínku, podívejte se tamhle, co pak to jest? Takové velikánské.“ — „To jest hajného chaloupka.“ — „Ta jest veliká! A to jsou dvéře tam nahóře v prostředku?“ — „I ne, to jest okénko.“ — „Ale to jest veliké. A nač pak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?“ — „I to nejsou klády. To jsou šťakle, aby měl hajný čím topit.“ — „Ale! A tatínku, kdo pak jest ten hajný?“ — „I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám.“

A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký, a měl široký klobouk s pérem, a po straně takovou tašku, a přes rameno velikánskou pušku. „Ale, tatínku, já se bojím.“ — „I neboj se. On jest rád, že mu posvítíme.“ — A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. — „A tatínku, co pak že ten hajný nespí?“ — „I on musí dávat pozor.“ — „Nač pak?“ — „Tady na les, aby jej lidé neukradli.“ — „Tatínku ti lidé kradou?“ — „I, kradou a nic prý se nemají rádi.“ — „Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?“ — „Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychm jím svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou.“

A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé

27