Stránka:Jan Karafiát - Broučci - circa 1919.djvu/30

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné Broučky má Pán Bůh na starosti, a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný, a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velikou žalost, a maminka také a kmotříček také, a my všickni, kdybys neměl pěkně poslouchat.“

A při tom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala. Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: „Milý Broučku, už máš přece rozum, a slyšíš, že si všickni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl poslouchat, ty sám bys nejhůř při tom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme.“ A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit, – až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko do širého světa. Ony ještě za nimi: „S Pánem Bohem,“ „Sprovázej Pán Bůh,“ „Šťastné navrácení,“ „Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat,“ — ale Brouček už byl daleko, daleko, a už to snad ani neslyšel. A tak se vracely, a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že jest krásné žluté jako zlato: mamince se zdálo být víc do běla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že jest do růžova; Janinka pak měla za to, že jest takové, jaké mívají broučci když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že nebude. Maminka však myslila, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly už nedaleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi nijak od ruky. Myslila na Broučka, a myslila na Janinku. „Že by měl být můj Brouček neposlušný?“ To ji na Janinku skoro mrzelo.

Oni pak letěli, v levo kmotříček, v pravo tatínek, a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo, a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu, a Brouček si vzpomenul

26