A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci — ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotřička a kmotříček a Beruška, a čekali až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu koukala z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala, a snídaně by byla tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu, — nevím, kde ji vzali, — a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a — že už slunko zapadlo, Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát do kola — jakoby nic! — a u Janinky se zas spustil na zem. Všickni si stoupli kolem něho, a tatínek že má něco na srdci.
„Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost, a my máme všickni radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé
