A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení. Jen se ještě jednou podívali okénkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli, a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už bez toho napolo spal. Ale Broučkovi se už nechtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu starou. A maminka povídala: „Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už jest tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný morovatý, a ta kočička byla celá krásná bílá jako mléko.
Ale tu křičel Brouček: „I ne, maminko.“ — „A co pak ne?“ — „Tak to nebylo.“ — „A jak pak to bylo?“ — „Ta kočička nebyla celá krásná bílá jako mléko, byla krásná morovatá.“ — „I to jest jedno.“ — Ale maminko, to není jedno.“ — „I jest to jedno.“ — Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: „Co pak ten Brouček pláče?“ — „Viďte, tatínku, že to není jedno.“ — „A co?“ — „Že byla ta kočička krásná morovatá, viďte? A ne celá krásná bílá jako mléko.“ — „Nu tak ano. Byla krásná morovatá. Už jen spi.“ — A maminka: „Inu, vidíš, když se mně chce spát, a ty mne pořád moříš.“ A už to honem dopovídala. „Tam nedaleko byl kopec, ani na něm pověsili zvonec, a zvonili a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam — —“
Brouček držel maminku za ruku, a říkal si bim bam, až při tom usnul, bim bam. A spali a spali.
