uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl celý bez sebe. — „Tatínku, tatínku, — tatínku, tatínku!“ a už padal na zem, zalízal do trávy, a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. „I neboj se, Broučku, neboj se. Vždyť to není žluna, to jest sova. Ta nám nic neudělá.“ — Ale Brouček jakoby neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. „Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů.“ — Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali: „I ne, Broučku. Toto! Co pak by si doma pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát. Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere“ — „Ona broučky nežere?“ — „Ne. Brouček jest jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku.“
A zas letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: „Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil.“ — A kmotříček také myslel, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.
Les přestal, a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně — to byla vůně! — A když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!“ ukazoval kmotříček. „Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, oni jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roždí. Vidíš, on se nic nebojí.“ — „Vždyť já se už kmotříčku, také nebojím.“ A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: „Zdař Bůh!“ a Brouček řekl také: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a oni oba: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam, staří a mladí, velicí a malí, a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a zas: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady, a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady, a krásný dům vedle krásného domu.
