Tu maminka tatínka vytrhla: „Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestli pak to nejsou tři chudobky?“ — A tatínek se tam podíval. „Ach ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila brzy zima, oni tam někam zalezli a zmrzli.“ — A Brouček se dal do pláče: „Maminko to jest kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“ — „I neplač, Broučku, to oni nejsou,“ chlácholil ho tatínek. „Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“
A tak Brouček neplakal. „Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“ — „Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“ — „A jak pak, kdyby ta žluna byla kmotříčka sežrala, také by tam byla vyrostla chudobka?“ — „Také.“ — „Kde pak?“ — „Tam někde pod bukem v trávě.“ — „A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?“ — „I snad ne. Ona jest v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“
Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. „Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?“ — „Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila, a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil:
Ó, náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A přitom se rádi máme.
