a povídal jim: Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch, a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že jest na vlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó že ona jest nejkrásnější, že jest černá i bílá.
A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to počalo hořet, police, postel, almara, stůl, všecko hořelo, — a koťátka chtěla utéci, ale dvéře byly zavřeny. A tak křičeli a křičeli, ale oheň je přece sežral. A když přišli tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, proto, že byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali. A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec, a zvonili a zvonili, a už jest té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam — —“
Brouček poslouchal. Jemu se to líbilo. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až při tom usnul, bim bam. A tak spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Tatínku, kdy pak už poletíme?“ — „I, milý Broučku až bude léto.“ — „Kdy pak bude léto?“ — „Kdy? Inu, až pšenice pokvete.“ — „A ještě nekvete?“ — „Ó, ještě ne.“ — „Ale, tatínku, podívejme se.“ — „I ne, Broučku, našlo by nám sem zimy. Ještě nic nekvete.“
Ale když Brouček pěkně prosil, a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček, byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy, a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka. „Vidíš, Broučku, ještě ni nevete. A tamhle dole, vidíš, to jest pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam.“
