počkej, až bude zas léto. Tak asi o svatém Janě.“ — „A jak pak se to dělá, když se těm lidem svítí?“ — „I to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí.“ — „Ale jak pak, když už bolí křídla?“ — „Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí.“ — „A tatínku, co pak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?“ — „Milé dítě, to já nevím, co oni si počínají. Oni snad také spí, anebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní, a že se jim nedobře vede.“ — „Nedobře? Co pak to jest?“ — „Inu, oni se nemají rádi.“ — „Ale, to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi.“ — „I, do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme.“
Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. „Maminko, povídejte mně nějakou pohádku.“ — „Ale, když já, Broučku, už žádnou neumím.“ — „I, víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno.“ — „O čem pak byla?“ — „I, víte, o tom kocourkovi a o kočičce. Víte?“ — A maminka, že bude povídat a povídala:
„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už jest tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný černý jako uhel, ten druhý byl celý krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná morovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli, anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak z jara povídala maminka: Děti: já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodní a mějte se rádi. My přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.
A ještě jim drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dvéře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci že se budou porážet. A kočička že také. A tak se poráželi a poráželi, tak že se ten bílý kocourek dostal dospod. Jeho to bolelo, a také ho to zlobilo. A tak že on si už s nima nebude hrát. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal,
