trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkénko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomalounku oddělali mech, a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo, a sníh se tak krásně třpytil, a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne, a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.
Maminka zatím už zatápěla, a že při tom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali: „Ale, tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili?“ — „O nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem.“ — „Ale Janinka! Maminko, kde že zůstává?“ — „Ona zůstává v mechu mezi vřasou.“ — „Ona se zachumelila, viďte? A ona povídala, že mne vyprovodí, až ponejprv poletím.“ — „I neboj se. Ať se zachumelila. Však ona si zatopí, když jí jest zima.“ — „A má dříví?“ — „I bodejť by měla.“ — „A ona tam jest sama?“ — „Sama.“ — „Proč pak je sama?“ — „Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli.“ — „Ó, to já bych nebyl sám!“ — „I, kdyby to tak Pán Bůh chtěl! To bys musel pěkně poslechnout.“ — „Nechť. Však Janinka má med a víno. Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?“ — „Já nevím, milé dítě. Snad.“ — Tu je tatínek vytrhl: „Broučku, myslíš opravdu, že jest tam Janinka sama?“ — „I když tam nikdo s ní není.“ — „Co pak s ní nikdy není!“ — „A kdo pak?“ — „Pán Bůh jest s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, tak že se jim nemůže nic stát, a i když se jim něco stane, že jest to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá, a nic se nebojí.“ — „A máte ji rád, tatínku?“ — „I, bodejť bych neměl.“ — „A vy, maminko, také?“ — „I arciť že mám.“ — „A kmotřička ji má také ráda?“ — „I toť, má. Broučci se mají všickni rádi.“ — „A tatínku, kdy že tedy už poletíme?“ — „Inu
