Strom v květu
Z ničeho nic
ruka má dotkla se čela, údiv pojal mou líc,
světla kvetou a odstínů pestrobarevný let
rozpouští ve mně hmotnosti tělesný hnět.
Tvrdá a nehybná lhostejnost kamene
taví se ve mně. Jsem člověk, jenž vzpomene,
trpí, ale i v sunutí myšlének svých
přinutí nenarozenou chvíli. A změní ji v smích, v žal a smích.
Neboť i můj den přišel, zavolal shůry. A hle, kvete sad,
takový bílý a křehký strom je v něm, jejž jsem už ve snu měl rád
a že bych zjevení jeho, lehoučkému jak dým,
tak z blízka, jak lásce, chtěl zrakem dát proletět svým,
co učiním?
Půjdu a půjdu, jak vůle má chce tomu. Každý můj krok
bude přiblížení k jistotě, splněný rok,
kus života, vydechlý na rty. A udiven, že mohu jít,
že nejsem jako kámen, půl v trávě, půl do hlíny vryt,
dojatý sledem svých kroků, zpřítomňujících mi prostor i čas,
po jedné straně mám květů lán, po druhé žloutnoucí klas
a kráčím vpřed,
zamilované srdce, zrak soustřeďující svět.
A pojednou
bílý strom vztýčil se přede mnou.
Kam jsem to došel? Z nebes spadlo to na mě,
vítr pošeptal mi to, hlas nechtěný řekl to za mě:
Tu jsem.
