Stránka:Hora, Josef - Strom v květu (1920).djvu/67

Tu stojím. A nemohu dále. Krok další už byl mi vratký,
tuto je teď, zítra, na věčnost, mé místo, má zem.
Odtud vyjdu vždy za jitra, večer se vrátím,
v lásce naleznu se zde, v dech světa se ztratím.

Ó, jistoto jsoucna! Krví mi proudící výkřiku sladký,
já došel jsem k sobě, já uzřel jsem kvetoucí strom.
A ty, ó lásko, jsi dokvetla ke mně
v stromu tom.
Nikdo, a nikdo. Jen já a strom a země.

Dny a noci, slunce a hvězdy zákonem času
uchvacují ho v barevný kruh svých stínů, svého jasu,
jak vroucně ho objímám v myšlenkách svých,
šťasten a tich.

A když se zastaví polední svit
nad vrchy, řekami, městy,
sním jeho milostný sen, jenž z hmoty a paprsků slit,
od větrů a ptáků učí se poznávat cesty,
pohody, bitvy, ohně, závrati široširého světa.

Chtěl bych, ó, chtěl, když zřím ho tak v modlitbě kvést
za plnost léta,
splynout s ním ve vůli růsti, uzrát a ovoce nést.

A jak mi očima plyne, tak rozkvetle bílý,
modlím se k Nepoznanému: Bože můj, jsi-li,
odejmi sílu větrům, jež korunou jeho letí,

postav do kruhu jeho lehounce tančící děti