Pomoranč
Jednou ve šťastnějších dnech, až zmatek se přeskupí v ticho,
zlatý plod oranžovníku se ti do ruky skutálí,
pěkný, hladký plod jihu, jejž ovíval vlažný vítr kdys.
Obdivný pohled ostatních věcí z povzdálí
upne se k němu, a věci ty, na něž nemuseli jsme čekat,
které jsme měli i za psích dnů zimních, pocítí stesk.
— Jakže? Ty hoste z ciziny, ty kulatý tvare,
ty budeš ode dneška svítit a tančiti po stole
a zastiňovati nás, hranaté severu zrozence?
Jakže? Ty dokonce naučíš se rozmlouvati s lidmi
a učiníš se jim milý a přebereš nám jich oči
a ony již nikdy na nás nepohlédnou s touhou sladce mrazící?
Jistě že zrál jsi na stromu vysoko položeném,
k jehož vrcholku začasté mířil zrak ženy svou střelu,
co netrpělivý, horký hlas šeptal milenci: Utrhni! Utrhni mi ho!
Jakže? Ty nepamatuješ se, kterak tě utrhli
a učinili svým? Že byla bouře? Že listí na stromech plulo
vstříc drtivému objetí vichru? A je, je že objala závrať — — — ?
Teskné, žárlivé věci severu
osloví takto oranžový plod. Cizí, přespříliš živý, neodpoví jim,
choule se plaše do tvé dlaně, jež stiskne ho.
